Greta

I absurdní situace tu člověk zažije...

Prší. Z druhého patra si jdu do přízemní kuchyně ohřát večeři. S vrznutím dveří svého pokoje jsem ale uslyšel slabé ťukání na dveře. Vchodové dveře. Nemáme totiž zvonek, proč taky. Všichni máme klíče a dopisy nám pošťák hází dovnitř dírou ve dveřích. Ťukání ale neustává. Scházím dolů a otvírám.

- Trismitlejn? - ptá se neznámý chlápek. Vůbec mu nerozumím. Po čele mu stéká velká dešťová kapka. Vypadá netrpělivě. Kdo ví, jak dlouho už tluče. Prší.

- Promiňte? - vypadává ze mě.

- 3 Smithy Lane - opakuje pomalu a ukazuje papír s naší adresou.

- Aha, jojo, to jsme my. -

- Greta? -

- Co? Jaká Greta? - pomyslím si. - Ne, to bude omyl, žádná Greta tu nebydlí! - Přes ulici je zaparkovaná dodávka, rozvoz balíků.

- Ale je tohle vaše adresa? Greta, Litva... -

- Ne, opravdu, nikoho takovýho neznám. Možná je to nějakej bývalej nájemník, dost se to tu střídá... -

- Počkejte, moje angličtina není dobrá! - přerušuje mě a mává na řidiče dodávky. Ten neochotně přebíhá silnici. Už je mám v předsíni. Přece nebudem stát na dešti, že.

- Hledáme Gretu, z Litvy... - říká ten druhý. Otázky se opakují, odpovědi též. - Mám tu na ni číslo, ale nebere to. -

- Bydlel tu jeden kluk z Litvy, ale v červnu se odstěhoval - přemýšlím nahlas.

- Greta? - ožijí oba.

- Ne, byl to Aegis. - Jejich původní výraz se vrací. - Nikoho takovýho jsem tu v životě neviděl, žádná Greta tu nebydlí. Je možný, že se odstěhovala před rokem, dvěma, možná i dřív. - Nic neříkaj a pořád se nemaj k odchodu.

- Nebo možná je to někdo novej, kdo se sem teprv nastěhuje - napadá mě. Že by předali balík mně, na to nevypadají. - Jo, o patro níž se kdosi novej má nastěhovat. Počkejte chvíli, skočím se tam mrknout, ale fakt myslím, že tam ještě nikdo nebydlí. -

Jdu dolů. Z jednoho pokoje se ozývá hudba. To je mi překvapení. Ťukám na dveře. Nic. Buším. Dveře se otevírají. V nich stojí...

- Ahoj, seš Greta? -

- Hm, jo, ahoj?! - Tváří se trochu překvapeně. Kdo by to čekal...

- Mohla bys jít nahoru? Jsou tam pošťáci a shání tě. Asi maj pro tebe nějakej balík. -

- Aha, díky. - Míříme zas nahoru. - Mimochodem, těší mě. -

- Mě taky, Tomáš. -

Přicházíme do předsíně k pošťákům. - Našel jsem ji! - hlásím furiantsky a odcházím do svého pokoje. - See you later! - prohodím ještě směrem k nové spolubydlící. Neodpovídá, už se baví s pošťákem.

Z okna vidím, jak z dodávky vytahují půl bicyklu. Přední kolo s košíkem a kusem rámu. Co? Kde je zbytek? Aha, tady, drží ho ten druhý chlap – zadní kolo s kusem rámu a sedátkem...

10 minutes later...

Typické vrznutí podlahy. Někdo jde po schodech. Nesmělé ťukání na dveře pokoje. Jdu otevřít a tam stojí...

- Ahoj! - ...Greta. Samozřejmě nemohla vědět, kde bydlím. Vyšlo jí to na první pokus.

- Ahoj! - Že moje see you later bude znamenat 10 minutes later jsem nečekal.

- Mohl bys mi prosímtě pomoct s taškou? Je to na mě moc těžký. -

Ou kej. Scházíme dolů. Vchodové dveře jsou ucpané taškou. V životě jsem tak velkou neviděl. A je nacpaná k prasknutí. Každej ji zvedáme za jeden konec a horko těžko se vytáčíme ve futrech. Úzký schodiště nám taky nepomáhá.

S žuchnutím pokládáme tašku na zem Grétina pokoje. Kolo na dvě půlky už má složené v rohu vedle zrcadla.

- Nebylo to jednoduchý, bydlet tu tři dny bez věcí... -