Stačí málo

Včera jsem zažil krásnou příhodu. Tak se o ni chci podělit...

Celý den prší. Jen co na chvilku přestane, hned zase začne. Chtěl bych jít ven, ale nechce se mi do deště. Už mě nebaví ani číst si, ani pozorovat odlesky aut na mokré silnici pod oknem. Přemáhám svou lenost a rozhoduju se vyrazit ven. Hned.

Už ve dveřích na mě dopadne první sluneční paprsek. Vyrážím bez cíle podél kanálu. Je to ovšem kanál plavební, široký akorát tak pro dvě úzké loďky. S neskutečnou rychlostí se jako houby po dešti na břehu objevili rybáři. Rybáři? Míjím jednoho kluka s udicí, vytahuje ji z vody, nic na ní není. Od hladiny se odráží slunce. Nevadí.

O pár metrů dál vidím maminku s prutem v jedné ruce, cigaretou v druhé a dvěma dětmi okolo. Už už je míjím, maminka je ke mně zády a pozoruje hladinu. Jeden z kluků se okolo ní otočí a upře své veliké oči přímo do mých. Je vysoký asi jako sedící maminka a má dlouhé kudrnaté vlásky. Na okamžik se díváme na sebe, nezastavuju. Vtom jeho ruka vyletí vzhůru, jako by si se mnou chtěl plácnout, a na tváři se mu rozšíří úsměv. To jsem nečekal. I v mém obličeji se objevuje úsměv, taky nastavuju ruku k plácnutí. Ten zvuk probírá maminku ze zamyšlení. Otáčím se a s klukem se na sebe smějeme. Ani jsem se nemusel zastavit, zpomalit.

Napadá mě, jak snadné je rozdávat radost. Jsem vděčný, že tam na mě ten kluk čekal. Ani nevím, kdy moje radost začala - s plácnutím? S jeho pohledem? Když jsem se rozhodl jít ven?

Snažme se dělat radost. Není to těžké. Někdy stačí málo...