Royal visit aneb Ten, který říká královně mami

Teď už to můžu prozradit. Předevčírem naši laboratoř navštívil člen královské rodiny. Ano, potřásl jsem si rukou s princem...

Byla to významná událost, na kterou se univerzita připravovala dlouho dopředu. Samozřejmě ve velkém utajení.

Že proběhne nějaká důležitá návštěva, jsme se my – obyčejní studenti – dozvěděli asi před měsícem. Neoficiálně. Nevěděli jsme, kdo má přijít, a bylo nám to vcelku jedno. Do laboratoře tou dobou přicházelo hodně lidí – poradní vědecká komise, vedení ústavu, vedoucí elektrikářů, co nám měli dělat nové rozvody, a tak dále a tak podobně, a několik dalších návštěv. Co jsou zač, jsme se o většině lidí jsme se dozvěděli, až když odešli. Jedna skupina ale přicházela opakovaně – komise plánující královskou návštěvu. Royal visit. Ta slova jsem poprvé zaslechl jen náhodou a omylem. Myslel jsem, že jsem špatně rozuměl nebo něco špatně pochopil. Vrátil jsem se ke svým každodenním povinnostem a královskou rodinu pustil z hlavy.

 O pár dní později se k elektrikářům (vrtajícím díry snad do všech zdí okolo) přidali i dělníci, co začali vybourávat dveře a asi polovinu chodeb v budově. To jako příprava na návštěvu moc nevypadá, že?  Ovšem zdání klame. Postupně se místo starých dveří objevily nové, chodby dostaly nižší stropy, nové osvětlení a koberec. Všechno barevně sladěné. Snad i vymalovat se stihlo:) Jak vypadala chodba před a po, se můžete mrknout tady.

To už mi bylo celkem jasné, že je to kvůli „nějaké té návštěvě“. I zeptal jsem se našeho profesora, co že se to na nás chystá. Že jsem slyšel cosi o královské návštěvě, co je na tom pravdy? - Neměli byste o tom vůbec vědět, - opáčil mi profesor, - je to tak, ale nebude to žádná vyšší šarže. - Oukej, vzdálenej královskej příbuznej.

Převrtáním půlky budovy ale přípravy neskončily. Naopak. Na řadu měla přijít vlastní laboratoř. Tři dny před návštěvou se přestalo pracovat a začalo se „uklízet“. A jak! Předtím byla laboratoř plná regálů, krabic, přepravek, vozíčků, hadic, trubek, věcí na zemi na stolech... Prostě pracovní nepořádek. (Nutno podotknout, že většina ze zmíněného opravdu byla nebo bude potřeba.) Všechno, s čím se dalo hýbat (včetně vysokozdvižného vozíku) jsme... porovnali? Uklidili? Ne-e. Přenosili do jiné místnosti s dveřmi, skrz které není vidět! A že těch věcí bylo! Laboratoř najednou vypadala úplně jinak. Tak... prázdně. Zůstala tam vlastně jen hlavní aparatura a pár kusů nábytku. Málem bych zapomněl na železné skříně na skladování všeho možného. Z těch jsme u jedné stěny vytvořili takovou „ohradu“ a schovali za ně to, co jsme nemohli odnést pryč.

Začínal jsem si připadat, jak kdybysme se chystali na příjezd císaře pána. Naprostá potěmkinova vesnice. Ještě tomu ale něco chybělo. Třešnička na dortu. Protože urychlovač, který tu dáváme dohromady, ještě není plně funkční, občas něco někde čouhá, nejsou zapojený všechny kabely... ušetřím vás podrobností, vypadá to nedodělaně. (Což mimochodem opravdu je.) V tomto momentu přišla ta nejvtipnější část příprav – falešné zapojování! Přístroj měl vypadat použitelně. Že ty kabely jsou úplně od něčeho jiného, vůbec nevadí, hlavně že to dobře vypadá! K čemu jsme nenašli kabel, k tomu jsme naoko udělali novej. Čím tlustší, tím lepší. A pokud možno barevnej! Na jedný straně zapojit, na druhý naaranžovat tak, aby to vypadalo, že někam vede. Však on to nikdo nepozná, a bude to vypadat vědecky! Samozřejmě zapnout i to, co už funguje. Hlavně ať to svítí!

 Dnem D bylo úterý. Podlaha čistá jako zrcadlo, nerezová aparatura vyleštěná a nablýskaná, prach setřený snad i ze stropu. Jméno jeho královské výsosti jsme se dozvěděli v pátek. Princ Andrew, vévoda z Yorku. Druhorozený syn královny Alžběty II., čtvrtý člen v následnické linii trůnu. Toho bych za „nižší šarži“ nepovažoval. Za pár minut se má objevit. Už před hodinou se celé fyzikální oddělení sešlo v laboratoři. Každý dostal visačku se svým jménem a všichni společně pak základy královské etikety.

 - Máme se klanět? - zeptal se kdosi napůl ve vtipu a uklonil se téměř do pravého úhlu, s poznámkou, že to včera trénoval celý večer.

- Ne, stačí mírná úklona hlavy na pozdrav, takhle - dostalo se nám fundovaného poučení. - Prince sami neoslovujte. Mluvte, jen když vás vyzve. Poprvé ho oslovte Your Royal Highness, potom už jen přidávejte sir. A hlavně – podle tradice se nepodávají ruce! -

Asi mi předtím nedocházelo, jak významná je to osobnost a jaké postavení členové královské rodiny tady v Anglii mají.

Všech se zmocňuje mírná nervozita. Až princ přijde, máme prý vypadat, jako by nás vyrušil při naší běžné činnosti. To půjde těžko, když z patnácti přítomných fyziků pracují v téhle laboratoři čtyři. Ti ostatní doufají, že to nebudou oni, koho se princ zeptá, jak tohle zařízení funguje. Ke stěnám poloprázdné laboratoře přinášíme stoly a aranžujeme notebooky. Obrazovky musí vypadat zajímavě! Už dorazil i výkonný rektor univerzity. Říká nám, že kvůli nabitému programu bude mít princ asi půl hodiny zdržení. (Skutečné zdržení bylo nakonec asi hodinu a půl. Vzhledem k tomu, že ten den měl princ navštívit asi deset různých míst, to není nepochopitelné.) Někteří z nás usedají k notebookům a skutečně něco dělají. Paul (kolega z laboratoře) – mi říká vtip, nebo spíš ironickou pravdu o královské rodině: Kamkoli přijdou, cítí vůni nového koberce a čerstvě vymalovaných stěn, a myslí si, že všichni všude pracují v obleku:) Na dnešek to celkem sedí.

 - Dvě minuty! - přišel nám oznámit člen královského doprovodu. - No, už bylo na čase - pomyslím si. A opravdu – po chvíli vchází do dveří skupinka lidí v oblecích. Kdybych se předtím nepodíval na stránky královské rodiny, ani bych nepoznal, který z nich je princ. Decentně až obyčejně vypadající muž středního věku, vlasy nakrátko. S milým a sympatickým vystupováním. Za ním? Žádní nabušení bodyguardi nebo ochranka s černými brýlemi a mikrofonem v uchu. Jen tři pánové v obleku. Ani nebylo poznat, jestli patří k princi nebo k univerzitě. Slovo si bere rektor a představuje vzácné návštěvě dva vedoucí profesory fyzikálního ústavu. Princ se s nimi vítá a hned jim podává ruku na pozdrav. Vedoucí ústavu mu stručně představuje aparaturu. To ale princi nestačí, ptá se na další podrobnosti. K čemu to zařízení slouží, jak funguje, kdo a jak jej bude využívat... Vypadá, že ho to zajímá. Jestli tomu rozumí, netuším. Ale některé otázky byly dost odborné. Přistupuje blíž. - Na co přesně je tady tohle? - už už se dotýká jakéhosi táhla. Dřív než vedoucí ústavu zareagoval Paul. Nevím jak se tvářil, asi dost vyděšeně. Když  princ uviděl jeho výraz, pustil táhlo a s úsměvem (následovaným naším i jeho smíchem) to okomentoval slovy, že toho se radši dotýkat nebude, když vidí tu hrůzu v jeho očích. Další otázky ohledně vakua už směřovaly k Paulovi.

Princ ale samozřejmě nepřišel na návštěvu jen tak. Hlavní cílem bylo slavnostní otevření výzkumného zařízení MEIS. (Ano, to je ta aparatura dlouhá přes dvě místnosti, která v laboratoři zůstala.) Po krátké řeči princ přistoupil ke zdi, ladným pohybem rozhrnul modrý sametový závěs a odhalil tak pamětní desku připomínající tuto událost.

Druhým bodem programu bylo předání slavnostní plakety řediteli fyzikálního ústavu k jeho tisící vědecké publikaci. Pro toho to samozřejmě bylo překvapení. Princi poděkoval a o čemsi se ještě bavili. Už to vypadalo, že tímto bude královská návštěva u konce. Najednou ale oba zamířili směrem ke mně s Petrem. Ředitel princi sděloval, že my dva nejsme zdejší a že jsme sem přijeli speciálně kvůli téhle aparatuře. Hu! To jsem nečekal. A už tu byla princova napřažená pravice. Leknutím jsem se zmohl jen na větu, že ho taky velice rád poznávám. :)

A tak jsem si, navzdory všem tradicím a královské etiketě, potřásl rukou s princem. Ještě se nás zeptal, odkdy tu jsme a na jak dlouho, střídavě jsme mu odpovídali.

Nyní byla návštěva opravdu u konce, a tak princ v doprovodu rektora opět zmizeli v (nových) dveřích. Nikdy by mě nenapadlo, že dva studenti z Česka budou ta exotická zajímavost, která se představuje návštěvám. Navíc když z celého ústavu mu byli osobně představeni jen ti dva vedoucí profesoři...

Po pár narážkách a vtipně nejapných poznámkách od doktorandů (například o tom, že si teď dva dny nebudem umývat ruku) jsme se s celým ústavem přesunuli do zasedačky, abysme návštěvu náležitě zhodnotili a s úlevou vydechli, že je to za námi. Náš milý pan ředitel bouchnul připravené šampaňské a ještě dlouho jsme jen tak seděli a povídali. Třeba o tom, že když už máme to zařízení oficiálně otevřené, bylo by dobré ho teď opravdu uvést do provozu. (Citát profesora ředitele;-)

A replika dne?

princ: - Jak tohleto zařízení funguje? -

profesor: - Víte, ono vlastně ještě nefunguje. Zatím. -

Na závěr se sluší dodat, že chyběl už jen kapitán Picard z hvězdné lodi Enterprise. Slavnostního otevření se měl taky zúčastnit, ale něco ho zdrželo na cestě. Tak snad příště! ;-)

_____________________

Poznámky pod čarou:

- To srovnání chodeb na fotkách neodpovídá úplně přesně stavu před-po, jako spíš tudy půjde-tudy ne!

- Oficiální fotky ještě nemám k dispozici. Až je budu mít, třeba je sem taky nahraju.

- Hned druhý den po návštěvě už se zase vrtalo, bouralo, prášilo...