Velikonoční zápisky I

V Anglii jsem prožil Velikonoce už podruhé. Každé byly jiné, a jiné byly vždycky i Velikonoce doma, v klášterské bazilice. O těch prvních anglických psát nebudu, z těch druhých bych si chtěl, spíše pro sebe, zaznamenat pár poznámek a postřehů...

Možná neuspořádaně, možná na přeskáčku, asi ne moc zajímavě. To podstatné, vnitřní, prožité, se dá sdělit jen těžko. Okolnosti a věci vnější ale k tomu podstanému můžou směřovat a snad to i připomenout a zachovat.

Začnu několika postřehy, které se k Velikonocím nevztahují. V Huddersfieldu je kostel nebo modlitebna na každém druhém rohu. Tolik církví a vyznání jsem na jednom místě ještě neviděl, o některých jsem ani netušil, že existují. A to nemluvím jen o různých křesťanských vyznáních, ale i o východních náboženstvích. Některé se poznají jen podle cedulky na domě, jiné mají vlastní chrámy, jako například sikhové (o nich vím asi jen to, že jsem to jméno už někdy slyšel):

Nejvíc kostelů, navíc na "tradičních" místech, kde byste farní kostel čekali, je tu samozřejmě anglikánských. Třeba chrám sv. Petra v centru Huddersfieldu.

Já jsem si ale našel jednu katolickou farnost (překvapivě), konkrétně kostel sv. Patrika. Možná si on našel mě... Při jedné z prvních toulek městem jsem totiž dobloudil až k němu a zrovna uvnitř probíhala tichá adorace, tak se mi tam začlo líbit:) A to tak, že jsem zatím všechny mše prožil tam. Hezkým zvykem je, že po mši se kněz nebo jáhen se všema před kostelem pozdraví a navzájem si popřejou hezký den (v případě této doby spíš požehnané Velikonoce).

Přijímá se tu pod obojí, ke slavení eucharistie se používá červené víno.

Na každou mši je připravená á čtverka s vytisknutýma čteníma, písničkama, je tam většina toho, co se modlí kněz a samozřejmě odpovědi lidu. Pro mě je to naprosto ideální, ale když celý kostel najednou uprostřed modlitby otočí list, dost to ruší. Nehledě na to, že při bohoslužbě (nejen slova) každý kouká do papíru a ne dopředu na lektora/k oltáři. Odvádí to pozornost a svádí to "číst dopředu".

Na začátku každé mše tu modlí Anděla Páně (ještě před znamením kříže) a po prosbách Zdrávas.

Lidé jsou tu milí. Jedna babička jdoucí na mši mi na pozdrav opáčila: "Morning, love!" No neusmáli byste se?

Pod tuto farnost spadají tři kostely a jsou tu dva (možná tři) kněží. Jeden z nich má často i docela vtipný kázání. Třeba v neděli po zvolení papeže začal takto: "Když byste popisovali někomu nevěřícímu, co jsme uplynulý týden prožívali, nejspíš by si o nás myslel, že jsme dost zvláštní. Prvně jsme několik dní pozorovali komín, až se z něho zakouří. A pak jsme zas celí napjatí pozorovali prázdný balkon..." :D

Pořád jsem se nedostal k těm slíbeným Velikonocům, že? Hm, už se blížím, ale možná to bude ještě na další článek... ;)

Příběh z květné neděle (určitě ne tak výstižný jako originál):

Byli dva manželé. Žena ráno vstala, přichystala svému muži snídani, všechno mu nachystala, s láskou ho vzbudila. On vstal, snědl snídani, nic neřekl a šel do práce. Večer se vrátil, žena ho přivítala, on beze slova snědl večeři, kterou mu nachystala, vzal si noviny, podíval se na televizi a šel spát. Nic své ženě neřekl. Tak to šlo i další den a den za dnem. Žena se o něho starala, on vůbec nemluvil. Až v neděli ráno jí řekl: "OK. Let's talk." A žačli si povídat. Ale i tak se muž často díval na hodinky, otevřel si knihu... Po hodině se zvedl, odešel a zase týden nemluvil...